Svědectví rodiny Hýblových

Mirek

Jmenuji se Miroslav Hýbl. Je mi 52 roků a chci se s vámi podělit o tom, jak Bůh mocně jednal v mém životě v minulosti, kdy jsem ještě žil po svém a jak se mi před 6 lety dal poznat.
Jsem nejstarším ze tří sourozenců. Můj otec celý život pracoval ve světě u Dopravních staveb a jeho starost o rodinu nebyla nejlepší. Milých slov a vedení bylo málo, zato často lítaly facky a hrubá slova. Moje máma se narodila na Slovensku. Byla to obyčejná žena a snažila se nás vést tak jak byla vychovávaná ona. Se svojí matkou, naší babičkou nás nutily chodit ve škole do náboženství. Ze začátku rozdával farář bonbóny, tak to jsem přišel, ale ničemu jsem nerozuměl. Protože jsem se nudil, začal jsem vyrušovat vyučování. Od bonbónů přešlo k fackám, a když vzal farář do ruky rákosku a chtěl mě zbít, nedal jsem se a rákosku jsem mu zlomil. Samozřejmě byl z toho malér. Můj otec se tenkrát zachoval velmi moudře. Prohlásil, že kromě něho mě nikdo jiný bít nebude a já do náboženství víc chodit nemusel.
V r. 1978 jsem se oženil a moje manželství trvá už celých 31 let. Mám tři báječné děti, skvělou ženu a vnuka. Toto vše krásné nemuselo být. Přišlo několik havárií v autě, pokaždé mě srazilo cizí auto. Nehoda v r. 1997 byla pro mě kritická. Vracel jsem se z práce v autě svého kamaráda. Seděl jsem vedle řidiče, který nedal přednost, a do nás narazilo auto s plně naloženým vozíkem. Pamatuji si jen, že jsem si chtěl zavázat botu a pak jsem se probral až v Brněnské nemocnici po 7denním těžkém kómatu.

Dnes vím, že tenkrát měli andělé pohotovost, Bůh při mě stál a nedal mě. Od nárazu jsem měl rozdrcený obličej ani nos jsem neměl. Měl jsem mnoho řezných ran, těžkých pohmožděnin po celém těle. A moje hlava, dostala tu největší ránu! Na mozku jsem měl obrovský otok, který způsobil těžký stav bezvědomí na 7 dní. Mé ženě lékaři sdělili, že pokud se proberu, je hned několik možností. Můžu být ochrnutý, úplně ztratit paměť, v lepším případě budu nenormální. Hrozili epilepsií a slepotou. Dny ubíhaly a já se neprobíral.
Jediné, co si pamatuji je zážitek, na který nikdy nezapomenu a který mám živě před očima. Stalo se to sedmý den v kómatu. Viděl jsem, jak stojím před úzkým tunelem, který vede někam daleko. V popředí stála velká zářivá bílá postava. Velice jsem chtěl jít za ní a chytnout ji za ruku, ale postava v zářivě bílém rouchu se najednou začala vzdalovat, až jsem ji skoro neviděl, potom jsem se probral z kómatu. Vůbec jsem nechápal co se děje a kde jsem. Na sobě plno hadiček, tělo v jednom ohni a bolesti. Za ruku mě držela ubrečená manželka a z druhé strany stála sestřička. Volal jsem, že chci „žvanec" (najíst) a „lajntuch" (přikrývku). Sestřička byla Slovenka, nerozuměla mi, myslela, že je se mnou opravdu zle. Manželka musela vysvětlit, že mám hlad a že je mi zima.

Po probuzení mě čekal velice těžký a velmi bolestivý lékařský zákrok, který se nemohl udělat v kómatu, ale jen při vědomí. Při autonehodě jsem dostal náraz do hlavy a tím se pohnul mozek. Bylo třeba ho vrátit elektrošoky zpět, ale pokud by se zákrok nepodařil, musel bych podstoupit operaci hlavy. Trvalo to více než hodinu, ale zákrok se povedl.
Následovalo dlouhodobé léčení, ze kterého jsem upadal do těžkých depresí. Manželka mě musela hlídat i v noci, protože mě to pořád táhlo jít se oběsit. Užíval jsem množství léků. Doba byla těžká jak pro mě, tak pro naše manželství i celou moji rodinu. Tlak velice sílil a bylo to neúnosné. V tom, přišel Bůh.
Do cesty nám byla dána Zdena Valkovičová, a pozvala nás do církve, kterou navštěvovala. Bůh se dotkl našich srdcí a my Ho přijali v listopadu r. 2003 do svého života.

Bůh uzdravil naše srdce i naše manželství. Mocně jednal i se mnou. Zdravotní stav se mi postupně zlepšoval. Zpevnila se mi páteř, odešly bolesti hlavy, nemusel jsem brát tolik léků.

Teď se ještě musím vrátit o kousek zpět.

Po propuštění z nemocnice jsem bral velmi mnoho léků od bolestí a léčby hlavy, ale i můj ošetřující lékař mě upozornil, že budou mít vedlejší účinky na trávicí ústrojí i celý metabolismus.

Chodil jsem už 2 roky do církve a radil jsem se i s pastorem ohledně mých zdravotních potíží apod. Modlili jsme se za to častokrát a také jsem chodíval na modlitby za uzdravení, když byla výzva ve shromáždění. Začal jsem pomalu vysazovat některé léky (ne najednou), i kvůli vedlejším účinkům. Pastor o tom nevěděl, ani mi to nikdo neřekl, bylo to mé rozhodnutí. Jezdil jsem na pravidelné, odborné kontroly hlavy do Brna na RTG, EEG, CT apod. Na jedné z těchto kontrol (chodil jsem již do církve) mi lékař řekl, že jsem celkem v pořádku a že léky zabírají. Byl překvapen, když jsem mu řekl, že léky už 2 roky neberu, kvůli vedlejším účinkům a také jsem mu řekl, co jsem prožil a jak mě Bůh uzdravil. Řekl mi, že už o Bohu něco slyšel, a že moje uzdravení je opravdu zázrak, že při takových úrazech bývá 1 z 1000 lidí bez následků.

Dnes můžu normálně žít a to díky našemu Bohu!
Svým svědectvím vyvyšuji našeho Pána Ježíše nad svým životem a nad mojí rodinou. Děkuji Bohu, že mě zachránil a že jsem se mohl znovu narodit.

S láskou Kristovou Mirek Hýbl

Zdeňka

Bůh je dobrý, halelujá!
Je to milost, že se s vámi můžu podělit, co pro mě Bůh udělal. Za tři měsíce to bude sedm roků, kdy se Bůh dotkl mého srdce, v čase, kdy jsme měli s manželem dost zlé období. Můj muž se zotavoval po velmi těžké autohavárii. Musela jsem převzít veškeré vedení domácnosti a rodiny za něj. Zůstala pro mě i těžká práce na poli, kde jsme vše dělali ručně. Na pomoc mi byly naše děti. K tomu stálý nedostatek peněz. Velké zatížení všech starostí se negativně odrazilo na mém zdraví. Začala jsem mít velké problémy s páteří. Silné bolesti a neustálé blokace pohybu mě ochromovaly. Zpráva lékaře: částečný invalidní důchod, z toho nezaměstnanost. V zoufalosti jsem jednou jen tak řekla, „Bože jestli opravdu jsi, tak pomoz!" On přišel. Ještě ten den jsem měla nabídku práce a to ve vedlejší vesnici. Začala jsem pracovat jako prodavačka v obchodě.
Jednou ze stálých zákaznic byla Zdena Valkovičová, která mi často říkala evangelium a tak postupně do mě zasévala Boží slovo. Přitom já nechtěla o Bohu moc slyšet, protože představa, že budu muset chodit do kostela a sedět tam se mi vůbec nelíbila. Později jsem přijala Zdenčino pozvání na kávu k ní domů, do vedlejší vesnice. Začala mi povídat, jak ji Bůh vysvobodil ze zdravotních problémů. Seděla jsem tam a hlavou mi šlo, „no dobře, tobě se to povídá", a už jsem se viděla doma. Zdena odešla do kuchyně vařit kávu a já sedím v obýváku sama a čtu letáček, co mi dala, do ruky čtu jak, mě Bůh miluje, jak sem pro Něj vzácná a že na mě čeká. Dál už nevím a nevidím, z očí mi šly proudy slz a v srdci jsem cítila nádherný pocit lásky. Jakoby mě někdo chytil do náruče a objímal a hladil. Tolik jsem to potřebovala! Později přišla Zdena a modlila se za mě. Po cestě domů jsem věděla, že se „něco" změnilo a že už nikdy nebudu stejná.
Přijala jsem Zdenino pozvání do církve. Manžel nechápal, o co jde, ale že jsme byli zvyklí chodit stále spolu, šel také s námi i dcerka Jana (14 let). Divili jsme se, kde to jsme. Kostel to nebyl! Vítali nás a chovali se k nám mile. Protože se nám ve sboru líbilo, přišli jsme i podruhé. Všichni tři jsme vyšli na výzvu a přijali Pána Ježíše do svého života. Za necelý měsíc 11.11.2003 jsme byli s manželem pokřtěni.
Když jsem vystupovala z vody, cítila jsem hrozný tlak a bolest v bederní páteři. Byla jsem z toho zmatená, ale nemluvila jsem o tom. Vše pomalu odeznívalo a do druhého dne jsem se probudila s úplně jinou hybností. Pomalu jsem si uvědomovala, že jsem byla uzdravena. Jaká nádhera se protáhnout, pohybovat se a necítit bolest. Lékaři se snažili, ale neúspěšně. Dokonce mi jeden radil, pozvat si domů senzibila.
Přišel Pán Ježíš a uzdravil mě! Nejen mou páteř. Bůh postupně uzdravoval i naše zraněné srdce a naše manželství. S církví jsme dostali i novou rodinu, která nám tolik chyběla. Držel i dceru Janu, když byla na pochybách a dnes jsme u Pána všichni tři.

Ano Bůh je! Dal se nám poznat, i když jsme ho nehledali. Minulost už není, máme dobré, dnes a ještě lepší budoucnost před sebou v Pánu Ježíši.

Shalom Vám všem Zdenka Hýblová.

Jana (nejmladší dcera)

Boha jsem neznala a ani mě nenapadlo Ho hledat, až do doby kdy jsem poprvé navštívila KS Milost v Prostějově. Od té doby se můj život změnil. Zrovna jsem nastupovala na střední školu do Prostějova. To znamenalo: nová škola, učitelé, kolektiv, prostředí a hlavně úplně jiné starosti.
Člověk ve světě, když chce někam "zapadnout" tak pro to musí něco "udělat". Já jsem po necelých 4 měsících odpadla z církve a veškerý svůj volný čas jsem trávila s novými kamarády. Tudíž jsem poznávala a zároveň i zkoušela pro mě dosud neznámé věci, jen abych nebyla „out" tak jako na základní škole.
Po více než roce usilovných modliteb mých rodičů a zároveň milosti našeho Pána jsem se vrátila zpět do sboru. Mezi tím můj život byl prázdný, ničím nezaplněný a hlavně špatný. Na základě přihlášky, kterou za mě vyplnila a poslala máma, jsem jela na svůj první mládežnický kemp na Slovensko. Zde se mě Pán velice dotkl svoji láskou a díky Jeho milosti jsem s Ním obnovila svůj vztah.

Při jednom večerní shromáždění se mě tak Pán dotkl, že jsem dostala dar modlitby v jazyku. Při cestě domů z kempu jsem s horlivostí vypravovala své zážitky našemu pastorovi, který nás vezl domů a končila otázkou, zda můžu přijít následující den v neděli do sboru. S nadšení se mi nechtělo ani usnout a druhý den jsem byla jako první na cestě do sboru a za necelý měsíc jsem se dala pokřtít ve vodě. I když jsem Boha dřív neznala, vím, že byl neustále se mnou na každé mé cestě tak jako už těchto krásných 5 let.

S pozdravem  Jana Hýblová 

Rodina Hýblova z KS Milost Prostějov.